Za značkou Kleer stojí Klára a její svět barev, fantazie a ručně tvořených šperků. Svět, ve kterém mají své místo výrazné kombinace i jemnost a kde oblíbená srdíčka nesou vzpomínku na jedno výjimečné životní období.
Povídali jsme si o cestě od dětského tvoření k vlastní značce, o realitě práce v dílně i o radosti, kterou přináší setkání s někým, kdo její šperk nosí. Seznamte se s příběhem Kleer.
Jaká byla tvoje úplně první cesta k tvorbě šperků a jak vlastně vznikl název „Kleer“? Schovává se za ním nějaký osobní příběh?
Moje cesta k tvorbě šperků začala už v dětství. Tehdy to ještě nebyly šperky, ale především moje kreativita, neustálé tvoření a potřeba dávat věcem vlastní podobu. Postupem času jsem zjistila, že právě šperky jsou tím, skrze co se dokážu nejlépe vyjádřit.
Název Kleer je odvozený od mého jména Klára. Dnes svou značku vnímám podobně jako svůj dětský svět, ve kterém mě provázela fantazie a neexistovaly žádné pevně dané hranice. Často říkám, že Kleer je můj svět, ve kterém má své místo barevnost i noblesa, ale také klid a jemnost. Nemám v něm nastavená pravidla a stále se snažím tvořit s lehkostí. Právě to je pro mě důležité, neztratit svobodu, se kterou jsem kdysi začínala.
Kdy sis uvědomila, že ze záliby vyrostla značka, kterou chceš tvořit a posílat dál mezi lidi?
Ten moment si pamatuji přesně. Šperky tvořím už několik let, ale letos jsem seděla ve své pracovně a vyráběla další várku na připravované trhy, když mi hlavou proběhla myšlenka, která se mě opravdu dotkla: „Sakra, vážně děláš to, co tě baví, a můžeš.“
Na chvíli jsem odložila práci a začala si uvědomovat, že všechny neúspěchy v bývalých zaměstnáních i chvíle, kdy jsem se necítila na správném místě, mě vlastně vždycky vracely zpátky do mé dílny. K tvoření, vymýšlení a hledání dalších možností.
A najednou mi došlo, že se z toho všeho snažení stala značka. Zároveň jsem si uvědomila, že jsem se během toho procesu i já sama stala člověkem, který mnohem lépe ví, co má rád a jakým směrem chce jít.
Co tě na celém procesu výroby a vedení značky překvapilo nejvíc, když ses do toho pustila naplno?
Asi to, kolik různých rolí se za jednou značkou skrývá. Když začínáte sami, jste na všechno sami. Na jednom pracovním místě tak střídáte kreativce, uklízečku, účetní, prodejce, markeťáka a spoustu dalších rolí.
Člověk se musí naučit organizovat si čas, určovat priority a hlavně se úplně nesesypat, když něco nejde podle plánu. (Smích.) Tvoření je totiž jen jedna část celého příběhu, i když je to ta, kvůli které to všechno dělám.
Stalo se ti někdy, že tvoje osobní srdcovka zarezonovala u lidí úplně jinak, než jsi plánovala, nebo že největší úspěch měl šperk, který vznikl jen tak mimochodem z nečekaného nápadu?
Pamatuji si náušnice, u kterých jsem měla velká očekávání a věřila jsem, že udělají takové pomyslné bum. Jenže se to nestalo. Když jsem je později stáhla z nabídky, začaly mi od zákaznic chodit dotazy, jestli by se ještě nedaly sehnat.
Myslím si, že některé šperky mají svůj čas. A možná jen čekají na tu správnou ženu, která si je zamiluje a bude je nosit.
Který šperk tě svou popularitou u zákaznic nejvíce překvapil?
To budou asi vždycky moje srdíčka. Když jsem kdysi známému vysvětlovala, jak náročný je jejich výrobní proces, jen obrátil oči v sloup a řekl, že je to strašně pracné. (Smích.)
Tehdy jsem začínala s polymerovou hmotou a srdíčka jsem nosila v hlavě už dlouho. Zároveň jsem byla těhotná a přišlo mi symbolické vytvořit kolekci srdíček, protože jsem v sobě tehdy nosila dvě srdce. Chtěla jsem si vytvořit něco, co mi tohle období bude připomínat.
Vůbec jsem ale nečekala, že si získají takovou oblibu. Dnes jsou pro mě mnohem víc než jen oblíbeným produktem. Jsou připomínkou jednoho důležitého životního období a zároveň kouskem, který mi otevřel další dveře.
„Přišlo mi symbolické vytvořit kolekci srdíček, protože jsem v sobě tehdy nosila dvě srdce.“
Lidi vidí finální prsten s minerálem a vypadá to jednoduše. Co je u práce s kameny ta nejzákeřnější část, o které víš jen ty při výrobě?
Samotné broušení minerálu dokáže být někdy trochu o nervy. (Smích.) Následné uchycení kamene a jeho propojení s jiným materiálem je další fáze, která na hotovém šperku vypadá jednoduše, ale skrývá se za ní spousta práce, kterou už zákazník tolik nevidí.
Právě tyhle drobné detaily často rozhodují o tom, jak bude výsledný šperk vypadat a jak bude fungovat.
Onyx, opál, růženín, křišťál… Kdybys musela do konce života tvořit jen s jedním jediným minerálem, který by to byl a proč?
Tohle je pro Váhu opravdu těžká otázka, takže nevím, jestli dokážu odpovědět jednoznačně. (Smích.) Křišťál mám ráda, protože se dá krásně kombinovat s různými barvami a působí čistě. Na druhou stranu mě mnohem víc fascinuje opál, zvlášť když na něj zasvítí sluníčko a začne hrát různými odstíny.
Takže pro tuto chvíli volím opál. Ale raději se mě na to neptej za týden, odpověď se může změnit.
Tvůj koncept vyměnitelných přívěsků DUO dává ženám volnost. Jaký nejdivočejší nebo nejnečekanější styling jsi z nich ty sama nebo tvé zákaznice poskládala?
V poslední době sama sahám po výraznějších barvách, takže bych určitě zmínila kombinace ve fuchsiové, která je teď hodně oblíbená.
U zákaznic mě ale baví i to, jak se nebojí experimentovat. Zažila jsem třeba situaci, kdy chtěla zákaznice na každém uchu jinou barvu. Bylo to originální a na ní samotné to vypadalo skvěle. Přesně tohle mě na systému DUO baví. Každá žena si může šperk přizpůsobit podle své nálady, outfitu nebo toho, jaká zrovna chce být.
Jak vypadá tvůj běžný tvořivý den? Jsi ten typ, co má v dílně absolutní pořádek a klid, nebo tvoříš v tvůrčím chaosu?
Teprve teď můžu říct, že můj běžný tvořivý den začíná už ráno. Dcera začala chodit do školky, takže mám konečně možnost pracovat i během dne. Dřív se totiž velká část mé tvorby odehrávala po nocích.
Každý den začínám kávou, to je naprostá nutnost. Mám ráda pohodu, takže si buď pustím podcast, nebo gramofon. Jenže tuhle idylku trochu narušuje samotný proces výroby. Už jsem se smířila s tím, že můj pracovní stůl nebude nikdy dokonale čistý. Řekněme, že je to tvůrčí chaos, na který sice nejsem úplně pyšná, ale je to tak.
Občas jsem v pracovně pěkně nerudná na svou uklízečku, protože zase není uklizeno tak, jak bych si představovala. Pak mi ale dojde, že ta uklízečka jsem vlastně zase já. A tak si zase nemám na koho stěžovat. (Smích.)
Máš v současné nabídce Kleer nějaký kousek, ke kterému máš nejsilnější osobní vztah a nedáš na něj dopustit?
Určitě jsou to srdíčka. Jednak kvůli příběhu, který se za jejich vznikem skrývá, a jednak kvůli tomu, jaké dveře mi otevřela. Jsou spojením osobní vzpomínky, mé tvorby a všeho, co se kolem Kleer postupně začalo dít.
Jaké to je, když jdeš po ulici a najednou na někom uvidíš svůj šperk? Co ti v tu chvíli bleskne hlavou?
To je boží! První myšlenka je: „Ona to fakt nosí!“ (Smích.) Pak si všímám detailů. Tyhle náušnice jsou ještě ze starší kolekce, aha, tahle slečna má něco nového… A samozřejmě se hned dívám i na to, jaký typ ženy je nosí.
Je to pro mě obrovská radost. Najednou vidím svůj šperk v úplně jiném kontextu, než ve kterém vznikal na mém pracovním stole. Uvědomím si, že si ho někdo vybral, začlenil do svého stylu a udělal z něj součást sebe sama.
Která fáze tvoření tě dokáže nejvíc hodit do klidu a u které naopak zatínáš zuby?
Nejlepší fází je jednoznačně kompletování a řazení hotových šperků. To je taková ta odměna, kdy vidím výsledek veškeré práce a všechno do sebe konečně zapadne.
V poslední době jsem si oblíbila i práci s pryskyřicí, i když najít tu správnou cestu k výsledku byla docela dlouhá jízda. Zuby vyloženě nezatínám, ale broušení přebytků polymerové hmoty umí být někdy nekonečné. To je fáze, u které si člověk pořád dokola říká, že už to přece musí být hotové.
„Šperky Kleer nevyrábím proto, aby krásu vytvářely nebo nahrazovaly. Vyrábím je proto, aby ji podtrhly.“
Co podle tebe dává ručně vyrobenému šperku tu opravdovou hodnotu, kvůli které k němu získáváme úplně jiný vztah?
Tohle si často uvědomuji na různých designových trzích. Potkávám ženy, které si šperk vyzkoušejí, a najednou vidím, že do jejich stylu dokonale zapadl. Jako když do sebe zapadnou dílky puzzle.
Celý příběh přitom začíná u mě na pracovním stole, kde přemýšlím nad tím, pro jaké ženy šperk tvořím, jak ho budou nosit a co jim může přinést. A potom přijde moment, kdy si ho zákaznice vyzkouší a prostě ví, že je to ono. A já to někdy poznám ještě o trochu dřív než ona.
Řekla bych, že je to přenos myšlenky. Něco, co vzniklo v mé hlavě a rukou, najednou začne žít v životě někoho dalšího. A právě v tom vidím skutečnou hodnotu své práce.
Co by sis přála, aby ženy cítily v momentě, kdy poprvé otevřou krabičku s Kleer šperkem?
Přála bych si, aby si každá žena uvědomila, že je krásná. Šperky Kleer nevyrábím proto, aby krásu vytvářely nebo nahrazovaly. Vyrábím je proto, aby ji podtrhly.
Ať už žena sáhne po jemném, elegantním kousku, nebo po výrazném barevném šperku, chtěla bych, aby se v něm cítila sama sebou. Aby šperk nebyl převlekem, ale tou pomyslnou třešničkou na dortu, která jí připomene, co je na ní krásné.
Je něco – ať už je to tvůj osobní sen, srdcová myšlenka nebo vzkaz zákazníkům – na co jsem se zapomněla zeptat, ale na závěr by to mělo rozhodně zaznít? Místo je tvoje!
Chtěla bych ženám říct, aby se nebály barev, výraznosti ani vlastního stylu. Nemusíme se vejít do jedné škatulky a nemusíme každý den vypadat stejně. Někdy máme chuť být jemné a elegantní, jindy výrazné a nepřehlédnutelné. A obojí je naprosto v pořádku.
Stejně to mám i s Kleer. Je to můj svět, ve kterém chci mít svobodu tvořit, zkoušet nové věci a neustále se posouvat. A největší radost mám z toho, když si v něm něco najde i jiná žena.
Protože nakonec nejde jen o šperk. Jde o ten pocit, když se na sebe podíváte do zrcadla a řeknete si: „Jo, tak tohle jsem já.“
